Není doktor, jako doktor

„Před primářem o tom psst!“

aneb Humorné příběhy z nemocničního prostředí


Josef Procházka, Dolní Zálezly

Není doktor, jako doktor

Strašně jsem se těšil na tříměsíční rehabilitaci do Kladrub. Po roce a půl v LDNce Ryjice jsem se konečně dočkal. Šel jsem domů a čekal. Těšil jsem se na nové kamarády. Ani kamarádkami bych nepohrdnul. Nebylo lehké se tam vůbec dostat. Když jsem ani po dvou měsících nebyl pozván, do Kladrub jsem zavolal. Nemile mě překvapili. Má přihláška tam z Ryjic po dvou měsících ještě nedorazila! Volal jsem tedy do LDNky panu primáři, že na mne zapomněli s přihláškou do Kladrub. Slíbil to vyšetřit. Tušil jsem odkud asi vítr fouká.

Kamarádi došli?

 Byl jsem nemile překvapen, že v srpnu jsou v Kladrubech, kam jsem se po půlročním čekání konečně dostal, většinou staří dědulové a babky! Navíc chodí a vypadají velmi zdravě. Jen na spinální jednotce v 1. patře leželo pár mladých kusů. Jinak kam se mé oko podívalo, sám čiperný důchodce. Hlava mi to nebrala. Čekal jsem kvanta lidí na různých přibližovadlech mechanických a elektrických. Neposlali mě do Domova důchodců, ptal jsem se sám sebe? Jsem v Kladrubech? Jsem! Vrtalo mi hlavou, s kým si pokecám a s kým budu jezdit na pivo. Nebylo s kým, a samotnému, bez pokecání, by mi Staropramen při ceně 13 korun za půllitřík, nechutnal.

Pilně jsem cvičil a chodil na všechny předepsané procedury. Po týdnu jsem byl tak dodělaný, že jsem důchodce začal milovat. Nikam jsem nechodil. V 16 hodin po posledním cvičení jsem zalezl do postele a hekal. V 18 hodin jsem se přemlouval: „Jseš, vole, diabetik, tak musíš jít k večeři i když se ti nechce, nemáš hlad a ani ti nebude chutnat!“ Vylezl jsem z nory a dobře jsem udělal.

U stolu v jídelně v přízemí si už dával do nosu nový pacient. Nejdříve jsem se lekl. Vypadal jako Karel Srba a byl i v jeho věku! „Že by se Karlík zašil před spravedlností do Kladrub?“ To snad ne. Karel Srba to nebyl, ale měl informace, že jsem žasnul. Jezdil sem každý rok na měsíc a vyznal se! Hrál dámu a chodil i na pivo. Vím o sobě, že jsem ukecaný, ale na Karlíka jsem neměl. Při pokecu s ním jsem byl jasná dvojka. Na všechny mé dotazy měl odpověď. Tak jsem se jen ptal a nestačil se divit!

Po mé otázce, co říká těm přemnoženým důchodcům, se rozjel jako Kalašnikov. „To je jednoduché jako facka. Každý papaláš, politik a jiný sajrajt má rodiče. A to rodiče staré, o které se musí ještě starat! Brzdí ho to v rozletu, chce jet v klidu na dovolenou, a tak musí nesamostatné a často i senilní rodiče zabezpečit. Ideální by byla ošetřovatelka. Ta je však i pro pracháče drahá! Ale proč by si, ti nahoře, navzájem nepomohli? Já tobě, ty mně. Tak si skočí za kámošem doktorem, který je mu něčím zavázán, no a ten mu pro jeho rodiče napíše na měsíc rehabilitaci. Stejně je něco bolí, a jen jim to prospěje. Navíc se o ně dobře postarají za peníze daňových poplatníků, a nic jim tam nebude scházet! A pan „Někdo“ si může jet na drahou a dlouhou dovolenou kam chce a má klídek. Navíc je machr, jak to vykoumal,“ přerušil souvislou řeč Karel a napil se piva. „Kladruby jsou pokud já vím Rehabilitační ústav a ne nějaké „Letní prázdninové úložiště důchodců,“ podotkl jsem nesměle. „No a takhle to funguje každý rok,“ rozjel se můj Srba. „Ti, co opravdu potřebují rehabilitaci jako koza drbání, tak ti začnou přicházet až v září,“ dokončil šokující dialog. Byl jsem z toho paf! Vím o různých nepravostech z televize, ale tohle masové a neetické ukládání lidí, i když jen přes letní prázdninové měsíce, na úkor těch, kteří to opravdu potřebují, je i na mne moc.

Mávnutím kouzelného proutku důchodci začátkem září zmizeli. Začala přijíždět omladina a bylo veselo. Ten Karlík měl pravdu. I toto svědčí o stavu naší společnosti, kdy elita národa něco říká a úplně něco jiného koná. A pro mrzkých pár tisíc za ošetřovatelku (mohli by si jich platit několik) dělají taková „šméčka!“ Co je to za lidi, že si to dovolí! Co je to za lékaře, kteří to napíší! Mají nás za ovce a zdravotnictví za svou dojnou krávu? Pak se nemůžeme divit, že na ty, kteří ji opravdu potřebují, se péče nedostane. A přitom měsíční pobyt v Kladrubech je pro většinu postižených jediná možnost, jak se dostat mezi lidi. Mezi přátele, kteří jsou na stejné lodi a kteří mají stejné problémy. Já tam jsem „Šťastný člověk“, protože jsem mezi svými. Nikdo na mne nekouká jako na nějakého exota a cítím se tam jako doma. A hlavně - moc rád tam jezdím. V Kladrubech je nádherně!

Nemocniční povídky

květen


Nepadl jsem si do oka z vietnamským lékařem, který mě chtěl po plastické operaci zvážit. Vážil se vždy každý nový pacient. Já jsem nový nebyl, jen jsem byl měsíc ve Vinohradech na veliké plastice dekubitu. Jen jsem se zase vrátil… Odmítl jsem se proto vážit a měl jsem to i v papírech - nesměl jsem měsíc z postele na vozík. Hrozilo, že by mi rána mohla při jakémkoliv přesunu prasknout. Na zadku to bylo ještě syrové a neprorostlé! To však lékař nemohl pochopit a bral to jako hrubé porušení disciplíny. Já jsem chránil jen svůj zadek a věděl jsem proč! Jinak bych byl tam, kde poslušný spolupacient Franta. Ten poslouchal jako hodinky a při přesunu z váhy si dekubit na prodloužených zádech roztrhl. Tím pádem si pobyt prodloužil o půl roku! Hlavně, že byl zváženej… Měl jsem to v živé paměti. Nechtěl jsem dopadnout stejně! Říkám proto lékaři: „Napište mi prosím kolik kilo chcete, já na váhu nepolezu.“ Když za mnou přišla staniční, že se musím opravdu zvážit, vycákl jsem. „Sestři, vy jste nečetli mé papíry z Vinohrad!? Je tam jasně psáno, že měsíc nesmím z postele, aby sval prorostl a nepraskl!“ To chápala. Ale měl bych se zvážit, protože pan doktor už volá primáři. „Ať volá komu chce, já se držím papírů, kde je to snad jasné pro každého, kdo umí číst.“ Ukecávala mě, abych se zvážil za týden. „Za jaký týden sestři, když mám v papírech, že měsíc nesmím z postele!“ Bylo to jako u blbých na dvorku. Prostě pan doktor má vždycky pravdu! Pan doktor s vážením neuspěl a také mi to nezapomněl a dal mi to sežrat

Primáři jsem za týden volal, jak je to s přihláškou. Omluvil se mi, že pan doktor ji zapomněl odeslat a že už ji poslali.

Za týden volám opět do Kladrub, kdy mě vezmou. Zažil jsem další šok! „My vás nemůžeme vzít z nevyléčeným dekubitem,“ řekla mi paní do telefonu. „Vážená paní, já jsem po plastické operaci v pořádku a žádný dekubit nemám.“ „Jo pane,“ říká hlas v telefonu, „máte v papírech dekubit jako stehno!“ Chvíli jsem nevěřil a ptal se, co mám udělat, abych se k nim dostal. „Ať vám vaše lékařka napíše potvrzení z razítkem, že dekubity nemáte a že jste schopen rehabilitace!“ Nemohl jsem to vydýchat. Tak náš bývalý internacionální bratr je takhle zákeřný a mstivý? No potěš nás, české pacienty. „Máme tu pěkného hajzlíka“, to byla nejmírnější nadávka, která mě napadla. Není holt doktor jako doktor!

rubrika: Literární tvorba


Copyright © 2017 3P, o.s., Wuchterlova 11, Praha 6, 160 00, email: kpss5@seznam.cz | Webdesign FOLDINA.cz