Literární tvorba

Procházela jsem staré složky v počítači a narazila jsem na slohové práce, které jsem psala na gymnáziu. Říkala jsem si, že to budou bláboly, ale stejně jsem si jednu práci přečetla. V podstatě mě vyděsila její aktuálnost. I teď, o jedenáct let starší, si stále občas připadám „sama mezi blby“. Dnes si možná připadám ještě více osamocená... Tak jsem se rozhodla s vámi podělit o myšlenkové pochody osmnáctileté studentky na vozíku.

 

Kdyby byl někdo schopen poslouchat ostatním myšlenky, často by možná zaslechl právě tuto větu: „Já jsem tu nejchytřejší a vy ostatní se dívejte a mlčte.“ Mnoho lidí si totiž připadá, jako by žili mezi samými blby a někdo si naopak může připadat, jako by byl jedním z těch blbů. Otázka je, co je horší. Být chytrák a stále být sám, nebo být hlupák a samotu vůbec nepoznat. A je člověk, který si myslí, že je nejchytřejší mezi blby, opravdu chytrý? Navíc může být i člověk, který není ani nejchytřejší ani blb a stejně je sám. Tak kdo je kdo?

Opravdu moudrých lidí nebude na světě mnoho. Moudrý člověk možná někde hluboko uvnitř ví, že je chytrý, ale rozhodně to nedává znát. Nesnaží se, aby byl ve společnost, ve světě, ba v celém vesmíru považován za nejchytřejšího. Dokáže se bavit i se všemi ostatními, a proto není sám. Je totiž tolerantní, dokáže poslouchat i druhé, brát jejich názor a neponižovat je, byť by byli skutečnými blby.

To člověku, který si myslí, že je nejchytřejší, hrozí samota. Kvůli jeho arogantnímu vystupování a snižování ostatních lidí ho takzvaní blbové opustí a menšina moudrých se ho začne také stranit, protože pro ně to bude ten největší hlupák.

Blbové. Blbové nakonec ani nemusí býti blby. Jsou to třeba jen obyčejní lidé, kteří se dokáží bavit a mají mnoho přátel. Samozřejmě existují i blbové, kteří jsou opravdovými blby a blby již zůstanou.

Nakonec tu jsou ještě lidé, kteří nepatří do žádné z těchto skupin. Jsou sami. Já si nepřipadám ani jako nejchytřejší člověk na světě, nemyslím si ani, že patřím mezi moudré, ale necítím se býti ani úplným blbem. Já vlastně vůbec nevím, kam patřím, kam bych mohla zapadnout. Možná je to tím, že jsem jiná než ostatní, než lidé, mezi kterými žiji. Říkala jsem si, že je to hloupost, že je přece jedno, jestli má někdo jednu nohu, vozík, nebo třeba dvě hlavy, jestli je bílý, černý, nebo fialový či dokonce zelený. Není to hloupost. Společnost, ve které žiji, je stále velmi netolerantní a nechce žádné rozdíly a tak si připadám sama, sama mezi blby. I když se může zdát, že zapadám, není to tak a možná tomu tak ani nebude. Nikdy. Ale jako všude i tady jsou výjimky. Ale je jich málo. Možná si za to můžu sama – málo se snažím být stejná. Nevím.

Je tedy úplně jedno, zda jste chytrý, nebo jste blb. Stejně se vám může stát, že budete sám. Třeba jen proto, že jste se narodil zelený s fialovou hlavou, nebo bez ruky. Ale nejhůře jsou na tom ti, co si myslí, že jsou nejchytřejší. Zůstanou totiž úplně opuštění. A když jim nakonec dojde, že si za to mohou sami, tak budou i nejvíc nešťastní. Víc nešťastní než ti, co nemají nohu, nebo co jsou zelení. Proto nesnažte se býti chytráky, nestanete se hlupáky.

 

Jana Stárková, 2003

Ve dnech 2. a 3. května proběhl první ročník turnaje MINI Prague Cup. MINI Prague Cup je menší sourozenec již tradičního mezinárodního turnaje Prague Cup, který pořádá pražský tým Jaguars a koná se každé dva roky. V loňském roce se ho účastnilo dokonce 12 týmů z celé Evropy. Jelikož letošní rok není na mezinárodní turnaje tak bohatý, i kvůli konání Mistrovství světa v EWH v srpnu v Mnichově, rozhodli jsme se uspořádat alespoň malý turnaj s možnou mezinárodní účastí. Od začátku jsme plánovali účast čtyř až šesti týmů. Nakonec se našeho tak trochu komorního, a i proto cenově příznivého, turnaje zúčastnily čtyři týmy – tři z Čech a jeden z Německa.

Jaguars Praha, New Cavaliers Praha, Indians Plzeň a Ballbusters Würzburg sehráli vzájemné zápasy ve Sportovní hale Radotín, která se stala již tradičním dějištěm našich turnajů. Vzhledem k počtu týmů jsme si mohli dovolit zápasy 2x15 minut každý s každým v rámci jediné základní skupiny. Tyto zápasy se odehrály v pátek a v sobotu pak proběhlo play-off a závěrečné boje o celkové umístění.

 

První zápas turnaje se odehrál mezi Indians a Jaguars. A utkání to bylo jednoznačné. Stanislav Cimpa ukázal velkou střeleckou chuť, když vstřelil hned 13 gólů a u dvou asistoval. Denis Goll se prosadil dvakrát, ale asistoval hned sedmkrát. Iva Zemková si připsala jednu asistenci. Na straně soupeře se třikrát prosadil Jan Vaněk a jednou Michaela Charvátová. Vyhráli jsme 15:4.

Ve druhém zápase dne se utkal tým Ballbusters, se kterým se ještě nikdo z nás nepotkal, s New Cavaliers. Kavalíři nakonec německý tým porazili 5:1, ale Ballbusters předvedli, že mají dobrou obranu a hráče, kteří jsou schopni udržet balón na holi po velmi dlouhou dobu.

New Cavaliers pokračovali ve svém vítězném tažení i v dalším zápase – pro nás bohužel, protože hráli proti nám. Vedli už v první polovině, kdy se nám podařilo vstřelit jen jednu branku. I když Stanislav Cimpa přidal ještě dva góly v druhé půlce, Kavalíři nás přestříleli 8:3.

Další zápas byl o poznání napínavější a výsledek těsnější. Indians se utkali s Ballbusters. Oba týmy ukázaly, že jsou na velmi podobné výkonnostní úrovni. Týmy se přetahovaly o vedení až nakonec vyhráli Indians 4:3.

V předposledním zápasu dne jsme se s Ballbusters utkali my. Zpočátku byl zápas spíše v naší režii, ale pak se Stanislavu Cimpovi porouchalo kolo a zbytek zápasu nemohl jezdit, takže ho strávil před naší bránou. Pečlivá hra soupeře toho dokázala využít. Standa dal jeden gól s asistencí Ivy Zemkové a Denis Goll dal góly dva. Druhý Denisův gól byl z penalty, která byla soupeři odpískána v čase 29:46. Právě toto trestné střílení rozhodlo o konečné remíze 3:3. Na soupeřově straně skórovala Sandra Steiner a Sven Haas.

V posledním utkání dne se potkali New Cavaliers s Indians. Kavalíři začali vlažněji se sestavou méně zkušených hráčů a to dalo šanci Indiánům dostat se do vedení. Ale závěr utkání si už Kavalíři pojistili a vyhráli 7:5.

New Cavaliers tak vyhráli základní skupinu. Druzí byli Jaguars, třetí Indians a čtvrtí Ballbusters. Soupeři pro play-off tak byli jasní – Jaguars a Indians a New Cavaliers a Ballbusters. Vítěze obou zápasů čekal boj o první místo.

Sobotní den zahájil zápas New Cavaliers a Ballbusters a opět New Cavaliers vyhráli celkem jednoznačně 8:3.

Pak už přišel na řadu náš play-off zápas s Indians. Vše vypadalo dobře až do chvíle, kdy se Denis Goll převrátil na bok před soupeřovou bránou. Kromě rány do hlavy, zničených brýlí a rozseknutého očního víčka mu bohužel pás způsobil zlomeninu krčku stehenní kosti, jak ukázalo vyšetření v nemocnici, kam ho odvezla záchranka. Všemi to otřáslo, ale zápas pokračoval. První půlku jsme těsně vyhráli 4:3. Všechny branky vstřelil Stanislav Cimpa. Za Indiany skórovala dvakrát Michaela Charvátová a jednou Jan Thenot. Druhá půlka byla už jednoznačnější, když Stanislav Cimpa přidal dalších pět gólů a soupeř jen jednu, jejímž autorem byl Jan Vaněk. Iva si připsala tři asistence a Honza jednu. Vyhráli jsme tedy 9:4.

Po krátké pauze tak začaly zápasy o konečné umístění. V duelu Indians a Ballbusters se rozhodovalo o třetím místě. Zápas byl opět napínavý a vyrovnaný a skončil opět těsně 4:3 pro Indians.

A pak už přišlo finále mezi Jaguars a New Cavaliers. A tentokrát to byl úplně jiný zápas než páteční střetnutí v základní skupině. Teď šlo o zlato a nám chyběl Denis Goll v základní sestavě. Hra byla ale velmi vyrovnaná a napínavá. Skóre otevřel Václav Uher z týmu New Cavaliers už ve třetí minutě a po proměněné penaltě Jana Horáka a dalšímu gólu se Kavalíři dostali do pohodlného vedení 3:0. Až ke konci první půlky se Honzovi Hašlarovi podařilo snížit na 3:1. Honza se ale rozstřílel a na začátku druhé poloviny dal dva góly a skóre se tak vyrovnalo na 3:3. Pak ovšem zas zaúřadovali Kavalíři a po trefách Václava Uhra a Tomáše Suchého se opět dostali do dvoubrankového vedení. To ovšem netrvalo dlouho, protože za půl minuty se opět trefil Honza Hašlar. Když se dvakrát po něm trefil Stanislav Cimpa, dostali jsme se dokonce do vedení 6:5 na začátku 26. minuty zápasu. Na konci 26. minuty však Václav Uher vyrovnal a celkové skóre zpečetil ve 27. minutě Jan Horák. Jaguars už zareagovat nestihli a tak New Cavaliers vyhráli těsně 7:6.

První ročník MINI Prague Cupu 2014 tak vyhráli New Cavaliers Praha. Jaguars Praha obsadili druhou příčku před třetími Indians Plzeň.

Nejvíc pomůžeš tím,

že nepomůžeš,

ale řekneš mi, 

jak si mám pomoci sám.

 

Já si nedokážu představit,

že bych si třeba jednou 

už nic nepředstavil.

Tak si raději představuji,

co to dá.

 

Vzpomínky z kdysi

jsou patrné

jen trochu.

Ale jsou tu.

 

Co bych chtěl?

Nevím.

Je toho tolik,

že nevím,

čím začít.

 

Po obědě jsem měl vždy větší hlad než před ním. Tak „kvalitně“ v ústecké nemocnici vařili. Na rozdíl od jiných pa-cientů na pokoji jsem nenadával na ty „blivajzy“, protože jsem se před tím v Ry-jicích doslova rozežral. Před operací nesmíte jíst a po ní taky ne. To se mi scvrkne žaludek a je mi tak zle, že se jíst ani nedá. To není o vůli, ale o životní nutnos-ti. Potřeboval jsem zhubnout. V LDNce to při výborné, téměř domácí, stravě nešlo. A tady jsem měl jednu z posledních šancí.

čti více
ZIMNÍ KLOUZÁNÍ ANEB VOZÍČKÁŘ V ZIMĚ

Zima je tady a s ní přišel i můj strach. Strach ze sněhu. Proč se dospělá osoba, dokonce s vysokoškolským titulem, bojí zmrzlé vody? Dobrá, strach není to správné slovo, ale obavy rozhodně mám. S hromadami sněhu se chodníky a silnice za pomocí soli promění na dokonalou past pro moje čtyřkolé přibližovadlo, tedy vozík.

čti více

Stáří je přirozenou etapou života. Neexistuje přesný okamžik jeho nástupu, neboť je to individuální fyziologický proces, který se projevuje změnami v organizmu, ale významně ovlivňuje naši vštípivost a výbavnost. Přesto u každého člověka probíhá jinak. Posuďte, jak se na svůj život dívá paní Libuška Rybářová (76 let).

čti více

V jednom docela velkém černém lese žil docela malý modrý slon. Žil sám a byl spokojený. Teda lépe řečeno, byl spokojený v létě, na podzim a v zimě. Na jaře mu připadalo, že mu někdo trochu schází. Třeba nějaká slonice. Ona to ale nevěděla a tak mu klidně dál scházela. Celé jaro, pak už to bylo dobré (lépe řečeno, pak to bylo lepší, ale na jaře...).

 

čti více

„Před primářem o tom psst!“

aneb Humorné příběhy z nemocničního prostředí


Josef Procházka, Dolní Zálezly

Není doktor, jako doktor

Strašně jsem se těšil na tříměsíční rehabilitaci do Kladrub. Po roce a půl v LDNce Ryjice jsem se konečně dočkal. Šel jsem domů a čekal. Těšil jsem se na nové kamarády. Ani kamarádkami bych nepohrdnul. Nebylo lehké se tam vůbec dostat. Když jsem ani po dvou měsících nebyl pozván, do Kladrub jsem zavolal. Nemile mě překvapili. Má přihláška tam z Ryjic po dvou měsících ještě nedorazila! Volal jsem tedy do LDNky panu primáři, že na mne zapomněli s přihláškou do Kladrub. Slíbil to vyšetřit. Tušil jsem odkud asi vítr fouká.

Kamarádi došli?

 Byl jsem nemile překvapen, že v srpnu jsou v Kladrubech, kam jsem se po půlročním čekání konečně dostal, většinou staří dědulové a babky! Navíc chodí a vypadají velmi zdravě. Jen na spinální jednotce v 1. patře leželo pár mladých kusů. Jinak kam se mé oko podívalo, sám čiperný důchodce. Hlava mi to nebrala. Čekal jsem kvanta lidí na různých přibližovadlech mechanických a elektrických. Neposlali mě do Domova důchodců, ptal jsem se sám sebe? Jsem v Kladrubech? Jsem! Vrtalo mi hlavou, s kým si pokecám a s kým budu jezdit na pivo. Nebylo s kým, a samotnému, bez pokecání, by mi Staropramen při ceně 13 korun za půllitřík, nechutnal.

Pilně jsem cvičil a chodil na všechny předepsané procedury. Po týdnu jsem byl tak dodělaný, že jsem důchodce začal milovat. Nikam jsem nechodil. V 16 hodin po posledním cvičení jsem zalezl do postele a hekal. V 18 hodin jsem se přemlouval: „Jseš, vole, diabetik, tak musíš jít k večeři i když se ti nechce, nemáš hlad a ani ti nebude chutnat!“ Vylezl jsem z nory a dobře jsem udělal.

U stolu v jídelně v přízemí si už dával do nosu nový pacient. Nejdříve jsem se lekl. Vypadal jako Karel Srba a byl i v jeho věku! „Že by se Karlík zašil před spravedlností do Kladrub?“ To snad ne. Karel Srba to nebyl, ale měl informace, že jsem žasnul. Jezdil sem každý rok na měsíc a vyznal se! Hrál dámu a chodil i na pivo. Vím o sobě, že jsem ukecaný, ale na Karlíka jsem neměl. Při pokecu s ním jsem byl jasná dvojka. Na všechny mé dotazy měl odpověď. Tak jsem se jen ptal a nestačil se divit!

Po mé otázce, co říká těm přemnoženým důchodcům, se rozjel jako Kalašnikov. „To je jednoduché jako facka. Každý papaláš, politik a jiný sajrajt má rodiče. A to rodiče staré, o které se musí ještě starat! Brzdí ho to v rozletu, chce jet v klidu na dovolenou, a tak musí nesamostatné a často i senilní rodiče zabezpečit. Ideální by byla ošetřovatelka. Ta je však i pro pracháče drahá! Ale proč by si, ti nahoře, navzájem nepomohli? Já tobě, ty mně. Tak si skočí za kámošem doktorem, který je mu něčím zavázán, no a ten mu pro jeho rodiče napíše na měsíc rehabilitaci. Stejně je něco bolí, a jen jim to prospěje. Navíc se o ně dobře postarají za peníze daňových poplatníků, a nic jim tam nebude scházet! A pan „Někdo“ si může jet na drahou a dlouhou dovolenou kam chce a má klídek. Navíc je machr, jak to vykoumal,“ přerušil souvislou řeč Karel a napil se piva. „Kladruby jsou pokud já vím Rehabilitační ústav a ne nějaké „Letní prázdninové úložiště důchodců,“ podotkl jsem nesměle. „No a takhle to funguje každý rok,“ rozjel se můj Srba. „Ti, co opravdu potřebují rehabilitaci jako koza drbání, tak ti začnou přicházet až v září,“ dokončil šokující dialog. Byl jsem z toho paf! Vím o různých nepravostech z televize, ale tohle masové a neetické ukládání lidí, i když jen přes letní prázdninové měsíce, na úkor těch, kteří to opravdu potřebují, je i na mne moc.

Mávnutím kouzelného proutku důchodci začátkem září zmizeli. Začala přijíždět omladina a bylo veselo. Ten Karlík měl pravdu. I toto svědčí o stavu naší společnosti, kdy elita národa něco říká a úplně něco jiného koná. A pro mrzkých pár tisíc za ošetřovatelku (mohli by si jich platit několik) dělají taková „šméčka!“ Co je to za lidi, že si to dovolí! Co je to za lékaře, kteří to napíší! Mají nás za ovce a zdravotnictví za svou dojnou krávu? Pak se nemůžeme divit, že na ty, kteří ji opravdu potřebují, se péče nedostane. A přitom měsíční pobyt v Kladrubech je pro většinu postižených jediná možnost, jak se dostat mezi lidi. Mezi přátele, kteří jsou na stejné lodi a kteří mají stejné problémy. Já tam jsem „Šťastný člověk“, protože jsem mezi svými. Nikdo na mne nekouká jako na nějakého exota a cítím se tam jako doma. A hlavně - moc rád tam jezdím. V Kladrubech je nádherně!

Nemocniční povídky

květen

čti více
NEPLÉST POJMY S DOJMY

Jsem známá tím, že nejsem příznivcem nekonečných rádoby etických debat o vhodné terminologii kolem lidí s postižením, přesněji vozíčkářů. Tedy, jak „nás“ má „zdravá“ většina označovat. Už jen proto, že tyto debaty se často vedou v kruzích bez jediného člověka s postižením. Přijde mi to absurdní.

čti více

Copyright © 2017 3P, o.s., Wuchterlova 11, Praha 6, 160 00, email: kpss5@seznam.cz | Webdesign FOLDINA.cz