Sportovat může každý!

Myslím si, že většina lidí už snad zaznamenala, že různě handicapovaní lidé sportují. Snad každý, kdo sledoval letošní olympiádu, si všiml jihoafrického sprintera Oscara Pistoriuse, který běhá s kovovými protézami. Oscar Pistorius závodí se zdravými sportovci, ale další sportovci s postižením soupeří mezi sebou v rámci paralympijských a jiných sportů. Občas se v televizi mihnou florbalisté, či basketbalisté na vozících, jednonozí lyžaři, či různě omezení běžci a další. Ale většina z nich má k těmto sportům předpoklady. Ono není vozíčkář jako vozíčkář. Je velká výhoda, a pro řadu sportů je to podmínka, mít alespoň zdravý trup a ruce. Jenže pravda je taková, že většina vozíčkářů má postižení vážnější. Ale ani ti nemusí zoufat a pokud opravdu chtějí sportovat, je tu možnost


Pro lidi s těžším tělesným handicapem, jako jsou například lidé s různými typy nervosvalových onemocnění, lidé s těžší formou dětské obrny, nebo lidé s těžšími vývojovými vadami a mnozí další, kteří k běžnému životu používají často elektrický vozík, tu existují jen dva kolektivní sporty – Boccia a Florbal. Boccia je obdoba oblíbené hry Petanque, je to sport paralympijský, ale řadou lidí shledáván jako ne příliš záživný. A pak je tu florbal. Florbal, jak na mechanických, tak na elektrických vozících, není uznaným paralympijským sportem. Ostatně ani florbal „zdravých“ lidí není na Olympiádě. Ale nám to nevadí. Pro člověka, ktetý je schopen ovládat elektrický vozík, snad neexistuje důvod, proč by nemohl zkusit hrát náš „elektrický“ florbal. Stačí jen přemoci strach a zvyk, že já přeci sportovat nemůžu a začít. Sportem se pro tělesně postiženého člověka otvírá nová dimenze, která často znamena cestu k samostatnějšímu a spokojenějšímu životu.

 

Florbal na elektrických vozících, který je v zahraničí známý pod pojmem Electric Wheelchair Hockey (EWH), vznikl v Nizozemsku již v 70. letech - na západě má tedy dlouhou tradici a širokou základnu. Tento sport vychází částečně z pozemního hokeje, ale hraje se s hokejkou a míčkem na florbal. Pravidla jsou uzpůsobená tak, aby mohl hrát opravdu téměř každý. Pro lidi, kteří nemohou hokejku držet, je zde speciální konstrukce (T-stick), která se připevní před vozík a hráč hraje její pomocí, tedy jen pohybem vozíku. Mantinely jsou jen 20 cm vysoké, to platí i pro bránu, protože míček nesmí letět výš, než20 cm. V poli hraje pět hráčů, z nichž brankář a minimálně jeden hráč v poli musí hrát s T-stickou. Tento sport u nás nejčastěji hrají lidé po úrazu páteře v krční oblasti (kvadruplegici), lidé s Dětskou mozkovou obrnou, lidé s nervosvalovými onemocněními typu Myopatie nebo Svalová dystrofie, ale také lidé malého vzrůstu. V zahraničí nejsou neobvyklí hráči s dýchacím přístrojem za zady.

 

Do České republiky tento sport přišel až na začátku druhého tisíciletí, když v roce 2002 vznikl první český klub tehdy Snow Wolves, dnes Tigers Janské Lázně. V roce 2003 vznikl náš pražský klub, který se dnes jmenuje EWSC Jaguars Praha, a když se v roce 2007 přidal tým Rejnoci ze Zlína, mohla se začít hrát Česká liga. Náš klub později poskytl základ dalším dvěma pražským klubům - Cavaliers v roce2009 aTransformers v roce 2010. Do sezóny 2012 se kluby Cavaliers a Transformers sloučily do nového týmu New Cavaliers a vznikli plznenští Indians.

 

Náš klub je od svého založení velmi aktivní a zakládáme si na tom, že klub vedou vždy samotní hráči, tedy lidé s handicapem. Měli jsme své zástupce v české Reprezentaci, která se účastnila dvou Mistrovství Evropy (Itálie2005 aBelgie 2008). Každý rok se účastníme několika mezinárodních turnajů v zahraničí, jeden takový turnaj sami pořádáme. V roce 2011 jsme pořádali mezinárodní turnaj Prague Cup, účastnili jsme se na turnajích Euro-Cup v německém Güstrow, Champions Cup v německém Weinheimu a pražského turnaje Feel the power. Samozřejmě hrajeme i v České lize, kterou jsme v roce 2011 vyhráli a stali se tak mistry České republiky. Letos usilujeme o obhájení titulu. Navíc nás čeká turnaj v Mnichově a Zurichu. Za našimi úspěchy samozřejmě stojí práce, a to nejen naše, jakožto hráčů. Trénujeme dvakrát týdně pod vedením trenéra. Na trénincích i všech akcích samozřejmě potřebujeme asistenty, potřebujeme řidiče, ale i techniky. A tím se dostáváme k otázce, kolik to všechno stojí.

 

Umožnit i těžce postiženým lidem sportovat není levné. Začneme u vybavení. Když člověk začíná hrát, stačí mu běžný elektrický vozík, ale časem potřebuje vozík minimálně rychlejší, ne-li speciální. Našim hráčům se podařilo sehnat finance, vypomohl i klub, a tak hrajeme na vozících speciálně upravených. Dále tu máme samotný provoz klubu, který platí pronájem tělocvičen a garáže, provoz klubového auta, asistenty, bez kterých se neobejdeme při žádné činnosti a trenéra. Klub platí za hráče startovné na zahraničních akcích, dopravu a všechny náklady spjaté s asistencí. Nemáme žádnou stálou podporu od státu, žijeme jen z grantů a dárcovství a sehnat finance je rok od roku obtížnější. I když letos nám výrazným způsobem pomohl Magistrát hlavního města Prahy. Myslíme si, že to stojí za to.

 

Sportovní aktivita totiž člověka s postižením velmi rozvíjí a osamostatňuje. Navíc pravidelný trénink znamená i sociální aktivizaci, člověk musí ven mezi lidi. Získá mnoho nových známých a přátel. Má možnost cestovat a hlavně – musí se starat sám o sebe, ve smyslu, že si musí umět říct, co chce a co potřebuje. Kolektivní sport člověka naučí i víc přemýšlet, spolupracovat s ostatními. Je to smysluplná aktivita, která lidem s handicapem často chybí. Zvedá sebevědomí a zlepšuje tak psychický stav. A ke všemu pohyb je prospěšný pro náš zdravotní stav. Celkově lze říct, že sport dokáže zaktivovat lidi s těžkým tělesným postižením, a tím jim pomůže zapojit se do společnosti a být jí prospěšný, a to je asi ta největší potřeba, která je třeba u lidí s handicapem naplnit.

 

Závěrem bych jen řekla, že já jsem florbalu naprosto propadla. A to mě nikdy nenapadlo, že zrovna já budu sportovat. Mám nervosvalové onemocnění, ochrnuté všechny končetiny a bez elektrického vozíku se venku nehnu. Ale pak přišel florbal. Hraju od roku 2009. Zkoušela jsem to s přivázanou hokejkou, ale přešla jsem na konstrukci T-stick a loni jsem vyhrála titul pro nejlepšího brankáře ligy. Díky dojíždění na tréninky jsem začala sama jezdit MHD a kvůli potřebě komunikovat se zahraničím jsem i podstatně vylepšila úroveň své angličtiny. Všem, kdo sedíte doma, doporučuju začít hrát florbal.

 

Mgr. Jana Stárková

Místopředsedkyně EWSC Praha

Brankářka

 

www.ewsport.org

rubrika: Vozíčkář na cestách


Copyright © 2017 3P, o.s., Wuchterlova 11, Praha 6, 160 00, email: kpss5@seznam.cz | Webdesign FOLDINA.cz