Přemýšlení nad smrtí

Jsme lidé, kteří žijí každodenním rutinním životem. Pomalu každý z nás. Lidé stárnou, jsou nemocní, umírají. Setkávám se s lidmi, kteří chtějí svým blízkým ulehčit poslední chvíle života. O své blízké s láskou pečují. Ti lidé jsou unavení, vyčerpaní, přesto své blízké, své nejbližší neopustí, nedají do nějakého zařízení.  Přemýšlela jsem, jaký je to pocit, když vám ten nejbližší člověk zemře. Člověk, který vám dal život, vychoval vás, byl plný síly, ale na konci jste ho museli krmit, přebalovat, mýt.... Člověk, kterého máte navždy v srdci, odchází.Jak vlastně lidé reagují na jejich odchod? Jsou smutní nebo se jim ulevilo? Nejspíš od všeho trochu. Cituji jednoho vnuka: „ Dědečka jsem miloval, ale jak se mu poslední dobou přitížilo, bylo to strašné. Museli jsme se u něj střídat celá rodina, po třech hodinách, ve dne, v noci. Bylo to vyčerpávající. Úleva? Ano. Pro něj i pro nás. On už má konečně klid.“ Je to zvláštní takhle mluvit o smrti, ale je to přirozené. Někdo řekne, že je konec, druhý věří, že tímhle vše neskončilo. Je na každém z nás, jaký život prožije a jaký může být jeho konec. Kdo měl to štěstí a poslední chvíle strávil se svými nejbližšími, ten se může ohlédnout zpět a věřit, že se ke svým nejbližším choval správně a dnes mu to jen vracejí. Obdivuji sílu všech, kteří se dokázali postarat o své nejbližší na konci jejich cesty. S úctou Pavla Mečířová

rubrika: Literární tvorba